Richard Nestler

To, co je spojuje je přírodní element ohně, díky kterému vznikají jejich jedinečná díla. Cestu ohněm si Blanka Němcová vybrala před deseti lety, kdy tato výjimečná žena začala tvořit keramiku nejdříve v Praze, posléze i v hrnčířsky známém Levíně v Českém Středohoří. Inspiraci nachází mezi levínskými horami a Středomořským pobřežím v jižní Francii, které jsou jí bytostně blízké. Technika modelování přišla intuitivně skrze její vnitřní hlas, přestože je úspěšnou specialistkou v oboru farmacie, touha tvořit se pro ni stala silnější. Jak sama tvrdí, vše začalo jedním bodem, na který se soustředila. Fascinována právě tím jedním bodem, kde její objekty začínají a končí, zhmotňuje pohyb ve spirále hlínou a výpalem za pomocí ohně, který si sama udržuje na své zahradě v Levíně. Při samotném modelování se příliš nesoustředí na kontrolu tvaru a dává vzniknout tzv. “ovoidům”, jak své působivé objekty sama nazývá. Jsou hmotným důkazem napojení se na ryzí původ umění, tj. nechat skrz sebe promlouvat náboj, který umělec či umělkyně má a vést se jím, ačkoli není do důsledku znám význam ani výsledek tvorby. 

Richard Nestler je etablovaným malířem, který vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Milana Knížáka v letech 2006-2012. Nyní se věnuje velkoformátové kresbě uhlem na papír, kde propojuje svůj vnitřní pohled na svět a jeho civilizační vývoj. Imaginární krajiny nás zavádí do neurčitého času i místa. Lze si představit, že tuto kresbu jsme mohli vidět tisíce let nazpět nebo se k nám dostala z daleké budoucnosti. Znepokojení a mysticky snová atmosféra Richardových děl navádí na surreálný svět našeho kolektivního podvědomí či nevědomí a dává nám prostor se zastavit a ponořit se do hlubin jeho hyperrealisticky pojatých kreseb. Richard sám při kresbě přemítá nad otázkami kam se naše civilizace uchyluje, z čeho jsme přišli a kam kráčíme. Při pohledu na kresby se v nás otevírají nebo praskají skuliny a povrchy stejně jako jeho sametově pojaté tahy uhlem, které náš mozek i oči nechápou, jak mohly vzniknout lidskou rukou, a ne umělou inteligencí. Je otázkou, zdali nás rychlost doby a výdobytky moderních příslušenství neodvádí od nás samých a naší podstaty uvnitř či vně naší existence a my pozbýváme jakékoli reflexe při pobytu na povrchu naší planety a jsme hluší vůči jejímu vnitřnímu dialogu s námi.