Blanka Němcová

Autoři se ve své tvorbě soustředí na téma proměny, paměti a materiálu jako nositele příběhů a zkušenosti. Skrze materiály jako geotextilie, hlína či malířské plátno sledujeme rytmus, který není lineární, ale cyklický – vrstevnatý a neustále se obnovující. Jako samotná samsára: cyklus života, smrti a znovuzrození, v němž je každá proměna zároveň návratem k počátku – k tělu, k půdě a kolektivní paměti.

V době, kdy žijeme v prostředí zahlceném syntetickými látkami, zrychlenou výrobou a odcizením od původních zdrojů, nabízejí tyto práce alternativní rytmus. Časově náročné rukodělné procesy, které autoři volí, nejsou pouze poetickým gestem, ale aktivním politickým rozhodnutím. Přes materiál se obracejí k základním otázkám: Jak vnímat pomíjivost vlastního bytí ve světě, který ohrožujeme svou lhostejností? Půda, z níž jsme vzešli, tu může zůstat a zregenerovat se – a to i bez nás.

Výstava zároveň otevírá otázku, jak se vymanit z cyklu opakujících se krizí – ekologických, společenských i osobních. Z buddhistického pohledu představuje samsára nejen koloběh života, ale také připoutanost k nevědomému jednání. Možnou odpovědí je bodhi – stav probuzení, poznání souvislostí a přijetí odpovědnosti, který lze v křesťanské tradici přirovnat k znovuzrození či vnitřní proměně, jež vede k uvědomění, obratu a aktivnímu přijetí odpovědnosti za vlastní život i svět kolem nás. Umělecké procesy založené na pozornosti k materiálu, místu a času se tak stávají nejen výrazem péče o svět, ale i výzvou k proměně způsobu, jakým v něm jednáme. Vystoupit z koloběhu neznamená vzdát se světa, ale začít jej tvořit vědoměji – s respektem, který přesahuje individuální zkušenost.

To, co je spojuje je přírodní element ohně, díky kterému vznikají jejich jedinečná díla. Cestu ohněm si Blanka Němcová vybrala před deseti lety, kdy tato výjimečná žena začala tvořit keramiku nejdříve v Praze, posléze i v hrnčířsky známém Levíně v Českém Středohoří. Inspiraci nachází mezi levínskými horami a Středomořským pobřežím v jižní Francii, které jsou jí bytostně blízké. Technika modelování přišla intuitivně skrze její vnitřní hlas, přestože je úspěšnou specialistkou v oboru farmacie, touha tvořit se pro ni stala silnější. Jak sama tvrdí, vše začalo jedním bodem, na který se soustředila. Fascinována právě tím jedním bodem, kde její objekty začínají a končí, zhmotňuje pohyb ve spirále hlínou a výpalem za pomocí ohně, který si sama udržuje na své zahradě v Levíně. Při samotném modelování se příliš nesoustředí na kontrolu tvaru a dává vzniknout tzv. “ovoidům”, jak své působivé objekty sama nazývá. Jsou hmotným důkazem napojení se na ryzí původ umění, tj. nechat skrz sebe promlouvat náboj, který umělec či umělkyně má a vést se jím, ačkoli není do důsledku znám význam ani výsledek tvorby. 

Richard Nestler je etablovaným malířem, který vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Milana Knížáka v letech 2006-2012. Nyní se věnuje velkoformátové kresbě uhlem na papír, kde propojuje svůj vnitřní pohled na svět a jeho civilizační vývoj. Imaginární krajiny nás zavádí do neurčitého času i místa. Lze si představit, že tuto kresbu jsme mohli vidět tisíce let nazpět nebo se k nám dostala z daleké budoucnosti. Znepokojení a mysticky snová atmosféra Richardových děl navádí na surreálný svět našeho kolektivního podvědomí či nevědomí a dává nám prostor se zastavit a ponořit se do hlubin jeho hyperrealisticky pojatých kreseb. Richard sám při kresbě přemítá nad otázkami kam se naše civilizace uchyluje, z čeho jsme přišli a kam kráčíme. Při pohledu na kresby se v nás otevírají nebo praskají skuliny a povrchy stejně jako jeho sametově pojaté tahy uhlem, které náš mozek i oči nechápou, jak mohly vzniknout lidskou rukou, a ne umělou inteligencí. Je otázkou, zdali nás rychlost doby a výdobytky moderních příslušenství neodvádí od nás samých a naší podstaty uvnitř či vně naší existence a my pozbýváme jakékoli reflexe při pobytu na povrchu naší planety a jsme hluší vůči jejímu vnitřnímu dialogu s námi.